Doporučujeme: TV program | Služby pro Váš web | Zkracovač dlouhých adres | Snadné sdílení souborů | Zkus to jinak - logicky | Italo.cz | Měření rychlosti internetu

aurea.mujblog.info — Pravda proti světu

5. Znovu na Příčné ulici

Datum: 21. 10. 2006 14.24 | Autor: aurea | 3836× | Kategorie: Harry Potter a Meč dědice | Komentáře: 0
Harry si prsten schoval, tak aby ho nikdo neviděl. Bál se, že by mu ho mohl někdo ukrást. Nebo by se o tom mohl dozvědět Voldemort. Například od Smrijedů. A Potter nevěděl, jestli vůbec ví, že je dědicem Godrika Nebelvír. Proto chtěl, aby se to dozvěděl, co nejpozději.
Chlapec vystoupil u Děravého kotle. V rukách kufr a klec s Hedvikou, a na rameni mu seděl Glosik (Harry mu se to jméno moc nelíbilo, ale zatím nepřišel na lepší, takže mu tak musel tak říkat). Přes hlavu si přehodil černou kapuci. Tak, aby mu spadala přes obličej. Nechtěl, aby ho někdo poznal, protože by se to mohl dozvědět Pán Zla. A to by nebylo moc dobré, neboť Harry cítil svou jizvu, což znamenalo, že je naštvaný. Asi už se těšil, až se přemístí Belatrix s ním, ale ta nejspíš byla už na ministerstvu nebo na ústředí Fénixova řádu.
V hostinci si objednal pokoj, protože nejdřív musel zjistit, kde se nachází Nebelvírův dům. Věděl, že je ve Skotsku, ale kde přesně, to Harry nevěděl. Taky nezapomněl, že mu může fénix ukázat cestu, ale zatím spolu moc „nekomunikovali“. Glosik na něj totiž po většinu dne jen upíral své velké oči, pozorně ho sledoval a Harrymu to začínalo lézt na nervy, ale zatím své pocity držel na uzdě. Potter se rozhodl, že zítra na Příčné ulice vyhledá Knihovnu velkých kouzelníků, která se proslavila po celém světě, a tam najde knihy, jež by mu mohly pomoci najít cestu k jeho novému domovu.

Když se Harry následujícího dne probudil, fénix vydával podivné zvuky, které směřovaly na Hedviku, a ta mu houkáním odpovídala. Takže hoch si domyslel, že si asi povídají. O něčem zajímavém. Protože podle výrazu jejich obličeje Potter poznal, že to nebudou pouze věty typu: „Jak se máš?“, „Jak se ti spalo?“ nebo „To je ale hezké počasí, že?“. Spíš to vypadalo, že si sdělují nějaké tajemství. Neboť když si Hedvika všimla, že její pán je vzhůru, přestala okamžitě „hudrovat“ a nasadila provinilý obličej. Zatímco Glosik se začal tvářit arogantně.
Harry zaměřil zkoumavý pohled na fénixe. Uvědomil si, že je mu docela podobný (tedy chováním). Měl hrdý pohled a nehodlal se podvolit jen tak pro nic za nic. Taky se Potter uvědomil, že bude jen dobře, když si ho přikloní na svou stranu. Mohl by mu být v lecčem nápomocný. Bylo by dobré, kdyby se z nich stali přátelé.
Přestal nad tím uvažovat, protože měl před sebou dlouhý den a ani nevěděl, jestli se mu podaří najít tu správnou knihu. A uvědomoval si, že mu čas, který mu byl dán na hledání Meče, pomalu utíká a on nevěděl, jak dlouho mu bude trvat cesta do Skotska.
Po rychlé snídani se Harry vydal rovnou na Příčnou, kde skoro po hodině cesty konečně našel Knihovnu. Když vešel do budovy, zůstal ohromeně a zároveň zděšeně stát, protože od stropu (a ten byl hodně moc vysoký, skoro 10 metrů) dolů byl zaplněn dřevěnými regály, který byly plné knih. Při tom pohledu si vzpomněl na Hermionu. Jak ta by musela být šťastná, kdyby to viděla na vlastní oči.
Rozhodným krokem se šel zeptat recepční, kde by mohl získat informace ohledně sídel mocných kouzelníků, kteří jsou už po smrti. Paní recepční vypadala velice naštvaně, když ho vedla mnoha cestami. Po dvacetiminutové cestě ho rychle opustila a šla zpět na svoje místo. Potter pochopil, proč byla tak nepříjemná. Bylo to proto, že ho provedla skoro celou knihovnou, a Harry se obával, že si cestu moc dobře nezapamatoval.A tak se dalo předpokládat, že při hledání východu dlouho bloudit.
Potter se podíval chodbičkou, kterou utvořily regály, a zhluboka si povzdychl. Po chvilce sebelitování se rozhodl dát se do práce. Aby v tom neměl chaos, tak šel regál po regálu. Pod jeho rukama proběhlo mnoho různorodých knih s velice divnými nebo dlouhými názvy, jako například: Jak se dozvědět informace o sídlech mocných lidí současnosti, Chrámy černé magie zasvěcené mocným, Jaký dům chcete?, Sídla po mázích, ...
Harry tady už byl několik hodin a čas pomalu přestal vnímat. Už byl skoro večer, když mu padla do rukou jedna malá, avšak tlustá (kolem 500 stran), knížečka, vázaná do červené kůže. Její název ho upoutal na první pohled: „Co všechno víte o zakladatelích a ředitelích Bradavic? A odkud pocházeli?“
I když název nemusel zaručit, že tam něco najde, přesto však uvnitř cítil, že je to ono. Rozhodl se zeptat na recepci, jestli by si tu knihu nemohl půjčit a že by ji zítra vrátil (protože v kouzelnických knihovnách to nefungovalo jako v mudlovských). Po dlouhém pátrání (lépe řečeno tři čtvrtě hodiny) konečně našel paní, která ho dovedla na místo pátrání.
„Promiňte, mohl bych si tu knihu půjčit domů? Přinesl bych vám ji zítra.“
„Ukažte, o jakou knihu se jedná,“ a vzala mu ji z rukou, chvíli si ji prohlížela a potom řekla: „Můžete se ji vzít a nechat si ji, protože o tento druh knihy už pár let nikdo neprojevil zájem.“ Odpověděla a dokonce se i malinko usmála.
Harry slušně poděkoval a rychle odešel. Už se nemohl dočkat, až najde sídlo, ve kterém sídlil jeho mocný předek (samozřejmě že mu příjemný pocit kalila skutečnost, že se to z téhle knihy nemusí dozvědět).
Když přišel do hostince, rychle povečeřel a zalezl do svého pokoje. Tam mávnutím hůlky rozsvítil a rovnou přešel ke stolu. Otevřel knihu a chvíli zaraženě hleděl na prázdnou stránku, ale naštěstí se na ní pomalu začínaly objevovat písmena. Harry se začetl do knihy (nemohl vyhledat příslušnou stránku, protože kniha neměla rejstřík). Za začátku tam byli jen méně známí čarodějové, ale potom se tam objevovali čím dál známější a mocnější osobnosti. Asi až kolem jedné hodiny ranní konečně narazil na jméno Godrika Nebelvíra. Po věcech, které dřív ještě neslyšel, konečně našel žádoucí informace. Stálo tam:

Dlouho se pátralo po domě, ve které jeden ze zakladatelů Bradavic žil a ještě dnes není zcela jisté, jestli bylo nalezeno jeho správné umístění. Až na konci 19. století (v roce 1879) se našly zmínky o jistém pozemku na jihu Skotska, poblíž hranic s Anglií. Tento pozemek se nachází poblíž městečka Glasgow, které v tom čase čítalo na 2 tisíce obyvatel. Nenacházel se hned ve městě, ale dům byl vzdálen asi 30km dál, poblíž pramene řeky Clyde. Jednalo se o rozlehlé sídlo s velkou plochou. Historici se domnívají, že k sídlu patřil i rozlehlý les, protože se tam mudlové neodvažují vstoupit (protože o něm kolují pověsti, které říkají, že tam žijí velmi nebezpečná zvířata, atd).
Avšak musíme podotknout, že lidé (tedy kouzelníci), kteří se ho vydali hledat, nenašli štěstí a dokonce se ani nevrátili. Důležitou informací je taky ta, že v okolí, kde se předpokládá místo Godrikova domu, byly nalezeny kouzelnické vibrace. Avšak tuto zprávu nemůžeme potvrdit, ani vyvrátit.

Harry se tedy musel rozhodnout, jakou cestou se tam dostane. Věděl, že to nemusí být pravda, ale jinou možnost neměl. Proto došel k závěru, že si v Gringottově bance vybere nějaké peníze a pak je vymění za mudlovské. Potom nasedne na obyčejný vlak, který ho odveze až do Glasgow. Jelikož nebyl plnoletý (jak v mudlovském, tak kouzelnickém světě) nemohl si pořídit žádný dopravní prostředek, například auto, a vydal se hledat dům takto. Tak se rozhodl, že vyjde z města a nasedne na Kulový Blesk, a tak bude hledat Godrikův dům. Doufal, že ho najde, co nejdřív to bude možné.

Když se následujícího dne proudil, byl plný elánu. Už se těšil, jak podnikne tu dobrodružnou cestou, které ho čekala. Harry si vzpomněl i na své kamarády a tušil, že budou mít strach. Už se totiž asi dozvěděli, že někam zmizel. A nejspíš se domnívali, že ho unesl Voldemort. Ale byla tady ještě spoutaná Belatrix. Ale došel k závěru, že budou myslet spíš na tu horší variantu.
Potterovi bylo líto, že jeho přátelé trpí, ale nesmí se dozvědět nic o dopise, který mu byl poslán v den jeho 16. narozenin. Nesměli se dozvědět o jeho příbuzenstvu s Voldemortem i s Godrikem Nebelvírem. Tedy aspoň zatím.
Taky pomyslel na Remuse, neboť nevěděl, jak mu bude vysvětlovat, že o sobě nedal vědět. Měl ho rád, avšak bál se, že (když bude k němu pociťovat takovou náklonnost, jakou pociťoval k Siriovi) tak ho bude jeho ztráta (jestli nějaká vůbec bude) bolet hodně.
Ale teď neměl Harry čas myslet na nepříjemné stránky svého úkolu. Oblékl se, něco málo pojedl a nezapomněl nahlásit majiteli, že dnes již tady spát nebude. Rozhodl se, že nejdřív se staví v bance a potom si sbalí věci. V Grindottově bance všechno proběhlo v klidu, až na mírné bolesti žaludku, který byly způsobeny rychlou jízdou vozíku k Harrymu trezoru.
Protože si Potter uvědomoval, že by byl moc nápadný, kdyby cestoval v kouzelnickém oblečení a nechtělo se mu jít v něčem, co zdědil po Dudley. A tak se rozhodl, že si ještě před cestou půjde koupit nové mudlovské šaty. Proto vyšel do centra Londýna, aby si nakoupil moderní oblečení.
Potter sem moc dobře nevyznal v nejnovější módě, tak si nechal poradit od prodavačky. Po nakupování toho byla hromada a jen tak tak to unesl. Nesměly chybět džíny i normální kalhoty, trička a košile, bundy atd. Nezapomněl ani na boty. Když šel kolem optiky, zaujal ho nápis:
Kontaktní čočky – výborný pomocník při sportu.
Harry chvíli přemýšlel, ale potom se rozhodl, že si je koupí. V obchodě se ho ujala paní, která byla moc sympatická. Ukázala mu, jak si čočky nasazovat a jak se o ně starat. Když čekal, až budou hotové (potřeboval je ještě tenhle den, tak přidal menší příplatek), zaměřil svou pozornost na brýle, které ho taky lákaly. Proto nelenil a koupil si je taky. Tak tedy skončilo Harryho první velké nakupování (pro sebe samotného).

V Děravém kotli si po obědě sbalil věci. Nové oblečení uložil do svého kufru a to staré vyhodil do koše.
Potom si vzpomněl na jeden problém. Jak schová svého bílého fénixe. Jistě, bude divné, když ho na nádraží uvidí se sovou sněžnou, ale když ho zahlédnou s bájným ptákem, bude to ještě divnější.
„Co s tebou, Glosiku? Víš, že budeš moc nápadný. Tak mi nějak poraď, prosím,“ požádal Harry fénixe.
„Chceš poradit? Nemusíš si dělat starosti, protože mě mudlové nevidí,“ odpověděl mu fénix. Po chvíli si Potter uvědomil, že Glosik může mluvit, když ani neotevřel zobák. Proto se mu upřeně zadíval do očí.
„Ano, aniž bych promluvil nahlas, tak mě slyšíš. Protože jsme propojeni. Jsi můj pán. A toto spojení je ještě posíleno tím, že můj dřívější majitel byl Godrik Nebelvír, tedy tvůj prapředek,“ promluvil po chvíli ticha znovu Glosik.
Tak se tedy uzavřela tato záležitost. Mezi Harrym a jeho fénixem konečně došlo k duševnímu spojení.
Chlapec se odhlásil a vyklidil pokoj, potom zamířil do centra Londýna, kde se nacházelo vlakové nádraží King Cross. Tam asi ještě jednu hodinu počkal a pak mu jel už spoj do Glasgow.

Podobné články:
18. Znovu v Bradavicích


Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: